Jana Synková

Jana Synková, narozená 18. dubna 1944 v Praze, je bezpochyby jednou z nejvýraznějších a nejoriginálnějších osobností české herecké scény, jejíž umělecká dráha se táhne přes pět desetiletí a je protkána nezaměnitelným komediálním talentem, hlubokým smyslem pro improvizaci a fascinující schopností ztvárnit širokou škálu postav s neobyčejnou uvěřitelností, humorem a často i dojemnou hloubkou. Od divadelních prken, kde se stala ikonou legendárního Studia Ypsilon, přes filmové plátno až po televizní obrazovky, Synková vždy zanechávala a stále zanechává silný, nezapomenutelný otisk, který ji řadí mezi nejrespektovanější a nejmilovanější umělce své generace. Její charisma, bystrý intelekt a specifický, často lehce absurdní projev ji učinily neodmyslitelnou součástí české kultury, jejíž práce přesahuje pouhou zábavu a často nabízí i hlubší zamyšlení nad lidskou povahou a společenskými fenomény.

Její cesta k herectví začala studiem na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) v Praze, kde absolvovala v roce 1966. Již během studií projevovala značné nadání pro komediální role, netradiční přístupy k divadlu a schopnost experimentovat s formou. Po absolutoriu se její kroky záhy spojily s progresivním a experimentálním divadelním souborem Studio Ypsilon, což se ukázalo jako osudové spojení, které definovalo a obohatilo velkou část její profesionální kariéry. Do Ypsilonky, kam nastoupila v roce 1970, přinesla nejen svůj talent, ale i nespoutanou energii a touhu po svobodné tvorbě. V tomto divadle, známém svým kolektivním tvůrčím procesem, neustálou improvizací, inteligentní satirou a specifickým „ypsilonským“ humorem, našla Jana Synková ideální prostředí pro plný rozvoj svého jedinečného talentu. Rychle se zde etablovala jako klíčová členka souboru, která dokázala vnášet do představení nečekané nuance, spontánnost a autentičnost, jež byly pro Ypsilonku charakteristické a které ji odlišovaly od ostatních divadelních scén. Její schopnost okamžité reakce, vytváření postav „na koleni“ a interakce s kolegy i publikem byla pro tento typ divadla neocenitelná a výrazně přispěla k jeho legendární pověsti a jedinečné poetice.

V Ypsilonce ztvárnila Synková nespočet rolí, které se staly ikonickými a které se často rodily přímo na scéně, v neustálé interakci s ostatními herci a publikem. Její práce v inscenacích jako „Třináct vůní“, „Sebeobsluha“ nebo „Opráski sčeskí historje“ (často po boku Oldřicha Kaisera) ukázala její mistrovství v žánru improvizace a inteligentní, často až absurdní satiry. Jana Synková není jen herečkou, je spolutvůrkyní divadelního díla, která svými nápady, hereckou invencí a osobitým pohledem ovlivňuje celkovou podobu a směřování představení. Její postavy jsou často excentrické, lehce bizarní, ale vždy hluboce lidské, uvěřitelné a přístupné divákovi. Dokáže s lehkostí a bravurou přecházet mezi groteskou, suchým humorem a subtilním psychologickým ztvárněním, což je známkou její mimořádné herecké všestrannosti a mistrovství. Její charakteristický hlasový projev, precizní mimika a celková fyzická komika jsou dokonale sladěné a vždy slouží charakteru, který ztvárňuje, ať už jde o upovídanou venkovanku, cynickou intelektuálku, neurotickou měšťanku nebo naivní babičku. V každé roli zanechává Synková svůj nezaměnitelný otisk, který ji činí jedinečnou.

Paralelně s divadelní kariérou si Jana Synková budovala i silnou a respektovanou pozici ve světě filmu a televize. Ačkoliv se často objevovala ve vedlejších rolích, její výkony byly vždy natolik výrazné, propracované a osobité, že si je diváci pamatovali a cenili. Její komediální talent se naplno projevil například v legendární trilogii „Slunce, seno…“ režiséra Zdeňka Trošky, kde ztvárnila postavu drbny Evíka, která je dnes již neodmyslitelnou součástí české filmové komediální klasiky a pro mnohé diváky kultovní. Podobně nezapomenutelná byla i její role v kultovním filmu „Dědictví aneb Kurvahošigutntag“, kde excelovala po boku Boleslava Polívky jako jeho sestra, přidávající do příběhu unikátní směs lidové moudrosti a komické rozvernosti. Synková má dar dodat i malé, zdánlivě okrajové roli hloubku, osobitost a nezaměnitelnou jiskru, proměnit ji v nezbytnou a zapamatovatelnou součást celku. Objevila se i v řadě dalších významných filmů, jako je „Kalamita“ Věry Chytilové, „Pouta“ Radima Špačka, kde ukázala i svou dramatickou polohu a schopnost ztvárnit složité a temnější charaktery, nebo v oceňované komedii „Vlastníci“. Její filmografie je důkazem její mimořádné všestrannosti a schopnosti pracovat s různými režiséry a v nejrozmanitějších žánrech, vždy s profesionální precizností a osobitým, kreativním přístupem.

Televizní diváci ji znají z mnoha populárních seriálů a zábavných pořadů, kde její přítomnost vždy zaručuje kvalitu a zábavu. Dlouhodobě se objevovala v populárním seriálu „Ordinace v růžové zahradě“, kde ztvárnila postavu sestry Mirky, která se stala oblíbenou pro svou lidskost a suchý humor. Její schopnost přirozeného herectví a vnášení komediálních prvků i do vážnějších scén byla pro tento typ seriálů velmi cenná a přispěla k jejich diváckému úspěchu. Neméně oblíbená byla i její role v úspěšném sitcomu „Comeback“, kde si opět potvrdila pověst mistra komediálního žánru s brilantním načasováním. Spolu se svým životním a uměleckým partnerem, hercem Oldřichem Kaiserem, tvoří legendární komediální duo, které baví publikum již desítky let a je proslulé svou neopakovatelnou hereckou chemií. Jejich společné projekty, ať už na divadelních prknech (například ve Studiu Ypsilon nebo v jejich vlastních recitálech) nebo v televizních zábavných pořadech jako kultovní „Kaiser a Lábus“ či „Možná přijde i kouzelník“, jsou proslulé inteligentním humorem, brilantní improvizací a vzájemnou inspirací. Synková se v těchto projektech často podílela nejen herecky, ale i na scénáři a tvůrčí koncepci, což podtrhuje její komplexní a všestranný umělecký přínos.

Jana Synková je ztělesněním inteligentní, často až intelektuální komedie. Její humor není prvoplánový ani laciný, ale často vychází z bystrého pozorování lidských slabostí, společenských stereotypů a absurdních situací každodenního života. Dokáže být kousavá a satirická, ale nikdy ne zlá či urážlivá; její satira je vždy prodchnuta jistou mírou laskavosti, pochopení a hluboké lidskosti. Její herecký projev je charakteristický svou lehkostí, precizností a schopností okamžitě a trefně reagovat na podněty, což je základem mistrovské improvizace. Její hlas, mimika a gesta jsou dokonale sladěné a tvoří celek, který je pro diváka vždy poutavý, překvapivý a nesmírně zábavný. Synková patří k těm vzácným umělcům, kteří dokážou z každé role vytěžit maximum a dodat jí něco navíc, něco, co je jen její, něco, co ji činí nezaměnitelnou. Její práce je inspirací pro mladší generace herců a důkazem toho, že opravdový talent, píle a neustálá chuť tvořit jsou klíčem k dlouhodobému úspěchu a všeobecnému uznání.

Její přínos české kultuře je nezměrný a těžko měřitelný. Po desítky let baví, dojímá a inspiruje diváky všech generací, kteří ji milují pro její autenticitu a mistrovství. Její jméno je synonymem pro kvalitu, originalitu, neúnavnou tvůrčí energii a hluboký umělecký vklad. Jana Synková je nejen vynikající herečkou, ale i silnou a inspirativní osobností, která si vždy zachovala svou integritu, jedinečný umělecký rukopis a smysl pro humor. Její životopis je fascinujícím příběhem o vášni pro divadlo, o touze po svobodné a experimentální tvorbě a o neustálém hledání nových výrazových prostředků a uměleckých horizontů. Její odkaz spočívá v nesčetných rolích, které ztvárnila s takovou bravurou, v radosti a zamyšlení, které přinesla milionům diváků, a v trvalém vlivu, který měla a stále má na českou hereckou scénu a komediální žánr. Jana Synková zůstává jednou z nejmilovanějších a nejrespektovanějších umělkyň v České republice, jejíž hvězda září dál s nezmenšenou intenzitou a jejíž práce bude jistě oceňována i budoucími generacemi.

Další osobnosti:

Althea Gibson
Madonna Schacht
Jiří Žák
Oskar Hes
Jan Burian
Lucie Hlaváčková
Johana Munzarová
Lottie Dod
Kathy Horvath
Lenka Špinarová
Sigrid Fick
Dorothy Stevenson
Petra Svoboda
Dorothea Morris
Josef Bek