Josef Bek

Josef Bek, jedna z nejvýraznějších a nejoblíbenějších osobností českého herectví 20. století, se narodil 6. února 1918 v Hradci Králové a zanechal za sebou nesmazatelnou stopu v paměti několika generací diváků. Jeho úsměv, hřejivý hlas a bezelstná, přesto hluboká herecká projev mu vynesly kultovní status. Bek nebyl jen hercem, byl ztělesněním obyčejného, poctivého člověka, který dokázal s lehkostí ztvárnit jak komediální, tak dramatické role, a vždy si udržel neobyčejnou blízkost k divákům. Jeho umělecká dráha byla cestou plnou píle, talentu a neúnavné práce, která ho nakonec dovedla mezi největší legendy českého filmu, divadla a televize.

Cesta Josefa Beka k herectví nebyla přímočará. Po maturitě na gymnáziu se v roce 1936 vydal do Brna, kde začal studovat na konzervatoři. Jeho studentská léta však byla poznamenána disciplinárními problémy, a tak byl z konzervatoře vyloučen. To ho ale neodradilo od divadla, které ho fascinovalo od útlého věku. V roce 1939, v předvečer druhé světové války, získal své první angažmá v brněnském Národním divadle, kde působil až do roku 1942. Válečné události však zasáhly i do jeho života; byl totálně nasazen a nuceně pracoval v Německu. Po válce se Josef Bek vrátil na divadelní prkna Národního divadla v Brně, kde setrval až do roku 1948. Zde si vybudoval solidní základ pro svou budoucí kariéru, získal cenné zkušenosti a zdokonalil svůj herecký projev, který se vyznačoval přirozeností a autenticitou.

Zlom v jeho kariéře nastal v roce 1948, kdy se přestěhoval do Prahy a získal angažmá v Divadle na Vinohradech, tehdy působícím pod názvem Divadlo československé armády. Na této scéně strávil šest let a potvrdil svou všestrannost a schopnost zhostit se širokého spektra rolí. V roce 1954 pak přišla nabídka, která se neodmítá – stal se členem činohry Národního divadla v Praze, kde působil až do své smrti v roce 1987. Na „Zlaté kapličce“ ztvárnil desítky významných rolí, od klasického repertoáru po moderní dramata, a vždy dokázal vdechnout svým postavám život a uvěřitelnost. Jeho divadelní práce byla základem jeho umělecké identity, a přestože se stal filmovou a televizní hvězdou, divadlo pro něj zůstávalo srdcovou záležitostí.

Filmová kariéra Josefa Beka je stejně bohatá a pestrá jako jeho divadelní angažmá. Poprvé se na plátně objevil již v roce 1942 ve filmu „Přijdu hned“, ale skutečný průlom přišel až po válce. Jeho typický, usměvavý, trochu „obyčejný“ hrdina, který si dokázal poradit s jakoukoli situací, si brzy získal srdce diváků. Patřil mezi herce, kteří se objevovali v mnoha žánrech a dokázali se přizpůsobit jakékoli roli. Mezi jeho nejznámější filmové role patří například průvodčí Anděl ve slavné komedii Dovolená s Andělem (1952), kde s neodolatelnou grácií ztvárnil postavu, která se snaží vylepšit vztahy mezi rekreanty. Zahrál si ale i vážné role, například ve filmu Škola otců (1957), za který získal Státní cenu. Byl mistrem komediálního načasování a jeho přirozený humor prosvítal i v těch nejmenších rolích.

Vrchol jeho filmové tvorby přichází v 60. a 70. letech, kdy se stal jedním z nejobsazovanějších herců. Jeho charisma a schopnost okamžitě navázat kontakt s divákem byly neocenitelné. Zahrál si v kultovních snímcích jako Kdo chce zabít Jessii? (1966), kde ztvárnil komisaře Berana, nebo v legendární westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964) jako starosta. Nezapomenutelný je i jeho vodník Karel v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), kde ukázal svůj talent pro zpěv a tanec. Své pěvecké schopnosti hojně využíval i v mnoha dalších filmech a televizních inscenacích, což mu přidávalo na popularitě. Jeho role v Rozmarném létě (1968) Jiřího Menzela nebo v komedii Marečku, podejte mi pero! (1976), kde ztvárnil pana Hujera, jsou jen dalším důkazem jeho širokého hereckého rejstříku a schopnosti vtisknout i malé roli nezapomenutelný charakter.

Josef Bek se stal také hvězdou televizních obrazovek. Jeho laskavá tvář a příjemný hlas byly ideální pro rodinné seriály a pohádky. Miliony diváků si ho zamilovaly jako dědu Komárka v populárním seriálu Chalupáři (1975), kde s Ladislavem Peškem vytvořili nezapomenutelnou dvojici. Účinkoval v desítkách televizních inscenací, zábavných pořadů a pohádek, kde často ztělesňoval laskavé otce, dědy nebo čestné muže. Jeho hlas byl navíc velmi žádaný v rozhlase, kde namlouval pohádky, účinkoval v rozhlasových hrách a četl povídky. Rozhlasové médium mu umožnilo plně využít jeho výraznou intonaci a schopnost vyprávět příběhy s niternou vřelostí.

Bekův herecký projev se vyznačoval neuvěřitelnou přirozeností a autenticitou. Nikdy nepůsobil křečovitě ani strojeně. Jeho síla spočívala v jeho obyčejnosti, která byla zároveň neobyčejná. Dokázal ztělesnit „člověka z lidu“ s takovou lehkostí a přesvědčivostí, že mu diváci bezvýhradně věřili. Jeho úsměv byl nakažlivý a dokázal rozveselit i v těch nejtěžších chvílích. Byl to herec, který si nikdy na nic nehrál, a právě tato upřímnost mu vynesla obrovskou popularitu a lásku publika. Za své celoživotní dílo a přínos české kultuře mu byl v roce 1968 udělen titul Národní umělec, což bylo nejvyšší možné ocenění pro umělce v tehdejším Československu.

Josef Bek byl dvakrát ženatý a měl syna Ondřeje, který se také vydal na uměleckou dráhu jako hudebník. I přes svou popularitu si udržoval soukromí a zůstával skromným člověkem. Ke konci života se potýkal s vážnými zdravotními problémy, ale i přes ně se snažil pracovat a zůstat aktivní. Jeho odchod 5. května 1987 v Praze zanechal v české kulturní krajině obrovskou prázdnotu. Přestože už není mezi námi, jeho odkaz žije dál prostřednictvím jeho filmů, divadelních záznamů a rozhlasových nahrávek. Josef Bek zůstává symbolem poctivého herectví, lidskosti a radosti ze života, a jeho úsměv bude navždy zářit v srdcích těch, kteří ho milovali a obdivovali. Je to herec, který se neokouká a jehož dílo bude inspirací i pro budoucí generace.

Další osobnosti:

Mima Jaušovec
Ellen Roosevelt
Prokop Zach
Zdeněk Chlopčík
Vicki Palmer
Kathy Rinaldi Stunkel
Renáta Tomanová
Petra Martić
Anett Kontaveit
Valerie Scott
Sabine Lisicki
Hazel Hotchkiss Wightman
Eva Šenková
Helene Pollak
Edith Cross